Antropologický typ

antropologický typ [řec.], soubor tělesných, tvarových i barevných znaků člověka, podle nichž se dělí lidská plemena na menší skupiny. Zákl. a. t. vyskytující se u europoidního plemene: např. alpínský, baltický, dinárský, me-diteránní, nordický. — Názory na třídění i nomenklaturu se různí; novější klasifikace se opirá o různé fyziol. znaky, např. o krevní skupiny, antropologie [řec.], věda o člověku, o jeho pův. a vývoji, o vzniku jeho plemen i o proměnlivosti stavby lidského těla. Tvoří přechod od morfologie a fyziol. člověka k dějinám (Engels). Dělí se na paleoantr. a hist. a., na a. etnickou, tj na studium lidských plemen a antr. typů, a na a. fyzickou, která studuje hl. lidskou onto-genezi a variabilitu člověka. — A. se začala rozvíjet již ve starověku v souvislosti s rozvojem anat. Jako samostatný obor však vznikla až v 18.st. (1775, Blumenbach). V.t. tabulka Historický vývoj antropologie, antropologie filozofická, směr a disciplína v součas. burž. filoz., soustřeďující se na ideál, interpretaci problémů člověka. Vyjadřuje spol. krizi v podobě mystifikace krizových jevů v osobnosti. Na misto společensko-hist. podstaty člověka staví jakýsi věčný, duchovní princip; rozklad burž. osobnosti vykládá jako výraz metafyzických konfliktů lidského bytí; na rozdíl od úsilí klasického burž. myšlení pochopit racionálně a humanisticky podstatu člověka je soudobá a. f. zaměřena agnosticky a iracionalisticky a často ústí v teologii. Kromě přímých představitelů (Scheller, Gehlen) proniká a. f. většinu soudobých burž. směrů, zvláště fenomenologii, existencialismus a personalismus. Revizionismus využívá a. f. k hlásání individualismu a subjektivismu.